Závod o zdolání Matterhornu začal v roce 1857, kdy se o výstup poprvé pokusili Jean-Jacques Carrel, Jean-Antoine Carrel a Amé Gorret, od západu právě přes Tete du Lion. Jean-Jacques s Jean-Antoine m uskutečnili další pokus napřesrok a v roce 1860 pak Jean-Jacques s britskými horolezci Johnem Tyndallem a Hawkinsem. Do téhož roku se datuje i první (resp. hned dva) pokus od Zermattu (bratři Parkerové). V roce 1861 přichází na scénu Edward Whyper, neúspěšným pokusem od italského Breuilu. Po dalších neúspěšných pokusech a pádu ze 60 metrů v roce 1862 Whymper pokusů na (nedlouhý) čas zanechal. Téhož roku výprava Johna Tyndalla, čítající mj. oba Carrelovi, dosáhla aspoň předvrcholu ve výšce 4 240 m, který od té doby nese jméno Pic Tyndall. I v roce 1863 podnikli Whymper i Carrelovi další pokusy, rok 1864 byl však tichem před bouří.
V roce 1865 tehdy 25-letý Whymper trávil v italském údolí Valtournanche (kde se nalézá i Breuil, tj. jižně od vrcholu) již šesté léto. Jeho londýnský krejčovský ateliér mu však vydělával dostatečně na to, aby pokrýval náklady na zdejší pobyty. Na základě výzkumů a záznamů H.B. de Saussure, který se po dobytí Mont Blancu v r. 1797 (viz předpředchozí snímek) zabýval geologií Matterhornu, dospěl Whymper k závěru, že pro dobytí hory je zapotřebí použít nikoliv jihozápadní italskou cestu, ale severovýchodní hřeben na švýcarské straně. Za východisko si tedy zvolil namísto Breuilu právě Zermatt. Pro spojenectví při tomto pokusu se pokusil přesvědčit Jean Antoine Carrela, který byl -jak to tak bývá - jeho dlouholetým přítelem, ale i rivalem a každopádně zkušeným vůdcem a znalcem zdejších poměrů. To se mu i podařilo a dohodli se o dva dny později opustit Breuil, přes sedlo Theodulpass (západně pod Klein Matterhornem) přejít do Švýcarska a od severovýchodu se pokusit o výstup. Carrelův příslib však přebila síla peněz. Dne 11. 7. 1865 se Whymper v Breuilu dozvěděl, že bratři Carrelovi, spolu s italským geologem Giordanem a ministrem financí provincie Piemonte, Quintino Sellou, se za úsvitu vydali k vrcholu z italské strany. Právě Sella byl mecenášem tohoto pokusu, kterým chtěl získat slávu a prosperitu pro italské středisko - souboj o prvovýstup byl i soubojem dvou resortů a dvou zemí. Sella Uplatil i všechny ostatní vůdce v Breuilu, takže Whymperovo hledání po jiných zkušených členech doprovodU bylo marné. Svůj úmysl však nevzdal. Ještě v Breuilu se k němu připojil jeho krajan, Lord Francis Douglas, ubytovaný ve stejném hotelu. Právě on seznámil Whympera s Peterem Taugwalderem mladším, který patřil k velmi vážené zermattské rodině, a v předchozích dnech společně podnikali výstupy do hor. Následující ráno tedy tato trojice vyrazila přes Theodulpass do Zermattu. V kapli u Schwarzsee zanechali svoji výzbroj, aby si pro výstup ulehčili úvodní stoupání z Zermattu. Poté, co se v hotelu Monte Rosa dohodl s Peterem Taugwalderem starším a oběma jeho syny, přihrál mu osud další výrazný příspěvek k úspěchu. Ke stejnému stolu jako Whymper a Douglas si k večeři přisedl reverend Charles Hudson s jedním mladíkem. Právě pro následující den se chystal s velmi zkušeným a věhlasným vůdcem ze Chamonix, Michaelem Crozem, vydat k vrcholu Matterhornu stejnou cestou. Díky diplomatickému postupu majitele hotelu, Alexandera Seilera, se podařilo ze dvou konkurenčních výprav vytvořit jednu společnou. Seilerova podpora měla prostou obchodnickou logiku - úspěch výpravy byl velmi důležitý pro obchodní záměry hoteliéra, který už měl koncept "Hotel Zermatt" promyšlený, chybělo jen dobytí vrcholu ze švýcarské strany, aby se stal zlatým dolem. Sám Hudson, který byl členem prvolezecké výpravy na Monte Rosu o deset let dříve, byl sice zkušeným horolezcem, přesto však nemohlo uškodit, pokud bude doprovázen "ctižádostivým puntičkářem" Whymperem. Zároveň však Seiler Hudsona upozornil, že mladík, který byl po jeho boku, představuje pro výpravu riziko a mezi členy prvolezeckého týmu rozhodně nepatří. Hudson, který totiž v Matterhornu provozoval horolezeckou školu pro děti zámožných rodičů, však trval na svém - Robert Hadow půjde také.
Ráno 13. 7. 1865 se tedy výprava ve složení Michel Croz, Taugwalder a jeho synové, reverend Charles Hudson, Lord Francis Douglas, Robert D. Hadow a Edward Whymper vydala směrem k Matterhornu. Po noclehu ve výšce okolo 3 300 m se mladší syn Taugwalderův vrátil se stanem zpět a sedm mužů pokračovalo ve výstupu. V 6.20 h dosáhli - podle údaje na Whymperově barometru - výšky 3 900 m, o 4 hodiny později pak 4 200 m. Následoval nejnáročnější závěr, ve výškách, kterých zde ještě nikdo nedosáhl. Croz v čele výpravy vysekával v ledu dlouhým cepínem chyty pro ruce a stupy pro nohy, vyhledával skalní chyty, nezřídka úzké jako palec, a nahmatával nejmenší nerovnosti, které mohly přinést problém. Všichni za ním postupovali bez větších potíží, až na jednoho - mladíka Hadowa. Vyčerpaný "visel" mezi Taugwaldery, mladším tažen a starším postrkován... I přesto v brzkých odpoledních hodinách dne 14.7.1865 výprava dosáhla - jako první Whymper a Croz - doposud nedobytého vrcholu. 200 výškových metrů pod sebou spatřili na opačné straně italskou výpravu, kterou navíc poté přinutil k ústupu kamený blok utržený z vrcholu... Carrel nakonec stanul na vrcholu až o tři dny později, 17.7., a učinil tedy alespoň prvovýstup z italské strany, přes Lví sedlo (Liongrat; Na jeho počest je na této cestě pojmenována chata, umístěna ve výšce 3 835 m).
Po opojné hodině pobytu na vrcholu následoval sestup. Pořadí navázání na lanech určil sám Whymper. Do čela určil Croze, jakožto nejsilnějšího člena výpravy, následovaného nejslabším, Hadowem, Hudsonem a Douglasem, spojenými silným lanem vyvinutým britským Alpským klubem. Na ně byl řidším a starším konopným lanem navázán Taugwalderem otec. Jeho syn a Whymper, který ještě dokončoval vrcholové skicy, odešli individuálně, navázáni silnějším manilovým lanem. Sestup nejprve probíhal rychle a bezproblémově. Když výprava dorazila k zastíněnému ledovcovému severnímu plató, navázali si všichni členové na jedno lano a první čtveřice dostala i silné manilové lano. Při postupu přes ledovec měl být v pohybu vždy jen jeden a ostatní zůstat pevně stát. Nejprve postoupil o cca 5 metrů Croz, následovat měl Hadow. Vyčerpaný a méně zkušený mladík však již odmítl další pohyb. Croz zapíchl svůj cepín, vrátil se pro Hadowa a pomáhal mu umisťovat nohy na správná místa, krok po kroku. Jakmile se však Croz otočil aby sám postoupil o další kus, Hadow uklouzl. V pádu srazil Croze, oba sjížděli po hlavě dolů a strhli sebou následně i Hudsona a Lorda Douglase. Taugwalder otec, který měl jistější pozici mimo sníh, přehodil lano přes skálu, podařilo se mu zastavit pád kamarádů a zachovat naději, že se jim na kluzkém, ale ne příliš strmém ledovcí podaří získat opět rovnováhu. V tom se ovšem konopné lano mezi ním a Douglasem přetrhlo a všichni čtyři se beznadějně rozjeli přes plato a zřítili o tisíc metrů níže na Matterhorngletscher.
Do Zermattu se tak následujícího rána vrátili pouze Edward Whymper, Taugwalder a jeho syn. Radost z prvovýstupu byla pochopitelně zkalena tragédií. Následně začaly i kolovat pověsti obviňující přeživší členy výpravy, že své kolegy odřízli, kterým učinily přítrž až výsledky soudního vyšetřování.
Devět let trvalo než se podařilo překonat dozvuky zrady Carrelovy zrady před prvovýstupem a Whymper jej opět vyzval ke společnému výstupu na vrchol alpského štítu. Mezitím se v roce 1868 Tyndallovi podařilo vystoupit na vrchol z Breuilu, doprovázen J. a D. Marquinazovými, v roce 1871 na Matterhornu stanula jako první žena Lucy Walker. Jean-Antoine Carrelovi se Matterhorn stal nakonec osudným, když zde v roce 1890(?1891) zemřel vyčerpáním při jednom z dalších výstupů. Podnikatelské plány šikovného hoteliéra Alexandera Seilera vyšly dokonale a je mu tedy po právu přisuzována největší zásluha na rozvoji turistického ruchu v Zermattu.
Edward Whymper zemřel v roce 1911 v Chamonix.

Přeloženo ze stránky http://www.schweizerseiten.ch/info/matterhorn.htm , trochu i s využitím http://www.matterhorn-group.ch/en/matterhorn/berghaus/geschichte.php .

Popisy cest na Matterhorn na serveru horydoly.cz
Matterhorn Hörnliho hřebenem
Matterhorn východní stěnou
Matterhorn Lvím hřebenem
Matterhorn klasickými cestami